Dnes si připomeneme cestu prvních meziplanetárních a mezihvězdných poutníků. První americký program meziplanetárních sond se jmenoval Pioneer a nejznámější sondy z této rodiny jsou Pioneer 10 a Pioneer 11, zamířily ke dvěma největším planetám Jupiteru a Saturnu a dále se vydaly do mezihvězdného prostoru. Byly tak vlastně prvními vyslanci v rozlehlém vesmíru. Od startu druhé sondy Pioneeru 11 letos v dubnu uplyne 50 let.

V průběhu 60. let minulého století si specialisté NASA uvědomili, že na sklonku 70. let 20. století by se mohlo využít vzácného vzájemného postavení planet Sluneční soustavy k vykonání tzv. Velké cesty, tzn. let mezi planetami za využití jejich gravitačního pole k urychlení a navedení sondy na další dráhu. Podobné seskupení planet se zopakuje až v roce 2155. Vznikl tedy program na tuto misi. Jenže doba nebyla příznivá. Postupně mezi veřejností vyprchalo počáteční nadšení z meziplanetárních letů a NASA musel svůj rozpočet výrazně seškrtat. I tak si tento program pamatujeme jako cestu legendárních sond Voyager. Mále se ale ví, že jako první se na cestu ke vzdáleným planetám vydala dvojice sond Pioneer, byly to sondy menší, levnější a měly za úkol prokázat, že cestovat mezi planetami je možné a že pozemské sondy mohou absolvovat i dlouhou cestu vesmírem.

Sonda Pioneer 1 startovala 3.2. 1972 a rok potom startovala sonda Pioneer 11, ta se vydala na svou nekonečnou pouť 6. dubna 1973, tedy přesně před 50 lety. Sondy to byly jednoduché, stabilizace probíhala pouze rotací a nesla jen 11 pevně ukotvených vědeckých přístrojů, převážně na měření kosmického záření, kosmického prachu a magnetických polí. Sondy byly lehké, vážily jen 270 kg a také malé, proto se na ně nemohla umístit tehdy poměrně těžká snímkovací kamera, ale sondy přeci jen mohly posílat velmi hrubé obrázky planet a to díky zobrazovacímu fotopolarimetru, který mohl planety scanovat v pásech, jak sondy rotovaly rychlostí cca 5otoček za minutu. Sondy mají průměr 3m a délku 2,2 m i s velkou komunikační anténou. Energii dodávaly 4 radioizotopové generátory.

Sonda Pioneer 10 letěla v roce 1972 jako první z dvojice sond a za rok a dorazila k planetě Jupiteru proletěla jeho silným radiačním polem a poslala na Zemi data ze svých přístrojů. Následně byla planetou urychlena, gravitačním polem byla zakřivena její dráha a vydala se na svoji nekonečnou pouť vesmírem. Nyní je na cestě ke hvězdě Aldebaran, letí rychlostí 11.89 km/s a dolétne k ní za 2 miliony let. Poslední komunikace se sondou proběhla 23. ledna 2003.

Sonda Pioneer 11 startovala zhruba o rok později, ale měla trochu delší cestu mezi planetami. Technici NASA využily data ze sondy Pioneer 10 a naplánovali cestu tak, že po průletu kolem Jupiteru se sonda nasměrovala k další planetě, k Saturnu. K té doletěla za 4 roky 1. září 1979. Poslal na zem jak data, která byla využita k úspěšné misi sond Voyager, tak i obrázky, na kterých byl také objeven další slabý prstenec planety. Teprve potom se sonda vydala do hlubin vesmíru. Poslední kontakt se sondou byl zaznamenán 30. září 1995. Sonda letí rychlostí 11,17 km/s směrem ke hvězdě Lambda Aquilae do souhvězdí Orla, kam doletí za 4 miliony let.

Obě sondy po prolétnutí vzdálenosti 3 000 milionů kilometrů začaly vykazovat záhadné „brzdění“, sice malé a měřitelné. Dodnes to není jednoznačně vysvětlené, ale poslední závěry uvádějí, že se tak děje díky tepelným vyzařováním z asymetricky rozmístěných přístrojů.

 Co mají ale obě sondy dále společné je plaketa, která je umístěna na sondě a představuje vzkaz mimozemským civilizacím. Autor nápadu je známý popularizátor Carl Sagan.

Destička je veliká 15,2 x 22,9 cm a obsahuje matematické a obrazové poselství.  Matematiku zastupuje binární kód, ve kterém je napsána zpáteční adresa za pomocí známých hvězd tzv. pulzarů. Pro vyjádření číselných hodnot musel být zvolen takový způsob, kterému by mohl porozumět kdokoli bez znalosti našeho písma a řeči. Základní jednotkou vzdálenosti se tak stala vlnová délka přechodu mezi dvěma stavy atomu vodíku, který se vyskytuje všude ve vesmíru. Tato hodnota je 210 mm a odvíjí se od ní další výpočty na celé plaketě.

 Obrazové poselství pak ukazuje nákres naší Sluneční soustavy a dvě postavy, muže a ženy s obrázkem sondy na pozadí, aby bylo patrné, jak jsou postavy veliké. Muž má zvednutou pravici k pozdravu. Zajímavostí je, že původně se měli muž a žena držet za ruce, ale vědci se obávali, aby si případný mimozemšťan nemyslel, že se jedná o jednoho tvora. Obrazové schéma Sluneční soustavy má ovšem chybu. Dnes už víme, že prstence mají všechny velké planety Jupiter, Saturn, Uran i Neptun a na plaketě je zakreslen prstenec pouze u Saturnu, což odpovídalo znalostem v době startu sondy. S trochou nadsázky se dá říct, že jsme uvedli špatnou zpáteční adresu! Tak jako tak, to byl první počin, první vzkaz jiným civilizacím. Na závěr snad trochu vážné téma odlehčíme . . . někteří skeptici tvrdí, že jsme tímto poslali do vesmíru jídelní lístek.